Můj příběh

Vždycky jsem byla "ta přecitlivělá". Ta, co brečí u filmů. Ta, co vycítí napětí v místnosti dřív, než padne první ostrý slovo. Ta, co potřebuje být chvíli o samotě, když je toho moc.

Dlouho jsem si myslela, že se mnou něco není v pořádku. Proč mě všechno tak zasahuje? Proč nemůžu být jako ostatní – bezstarostná, s hroší kůží, schopná "vypnout"?

Utápěla jsem se v sebelítosti. Brala jsem si věci osobně. Rozbrečela mě sebemenší kritika. Chtěla jsem být mezi lidmi, ale zároveň mě to vyčerpávalo. Byla jsem jako houba nasávající emoce všech kolem – někdy jsem ani nevěděla, které pocity jsou moje a které jsem jen zachytila od ostatních.

Zlom přišel s narozením mé dcery. Viděla jsem v ní sebe – milovala společnost, ale rychle v ní ztrácela energii. Byla citlivá, vnímavá, plačtivá. Potřebovala víc času na zpracování dojmů. A tehdy jsem poprvé narazila na pojem "vysoce citlivá osoba" (HSP).

Bylo to jako najít chybějící dílek skládačky. Najednou dávalo smysl, proč jsem taková, jaká jsem. Nebyla jsem rozbitá – byla jsem prostě jinak nastavená. A moje dcera taky.

Začala jsem studovat, číst, učit se. Vystudovala jsem akreditovaný kurz koučinku u Hanky Lustikové a pokračuji ve vzdělávání pro získání mezinárodní akreditace ICF. Ale hlavně – začala jsem pracovat sama se sebou. Přijímat svou citlivost. Učit se, jak s ní žít v rovnováze.

A víš, co jsem zjistila? Že ta citlivost, kterou jsem tak dlouho považovala za své prokletí, je ve skutečnosti moje největší síla. Dává mi schopnost vidět pod povrch, cítit to, co ostatní necítí, vnímat nuance, které většině unikají.

Dnes už vím, že nemusím být jako ostatní. Že moje citlivost není slabost, ale dar. A přesně tohle chci ukázat i tobě.