Tři stupně vyhoření: poznáš, kde jsi – a co ti tam doopravdy pomůže

Vyhoření není jeden den, kdy spadneš na zem a řekneš: „Já už fakt nemůžu.“
Je to pomalé vyhasínání.

Jako sirka, která nejdřív hoří jasně, pak poblikává… a nakonec z ní stoupá jen tenký proužek kouře.

Problém je, že o vyhoření často mluvíme moc černobíle:
buď „vyhořelý jsi“, nebo „nejsi“.

Ale realita je spíš škála.
Tři stupně, tři jiné světy.
A hlavně: každý stupeň potřebuje jinou pomoc.

Co se děje dnes běžně?

• 3. stupeň vyhoření se řeší větou: „Vem si pár dní volna.“
• 2. stupeň se označí jako „náročné období“.
• 1. stupeň se smete ze stolu jako „jsi prostě moc citlivá“.

A tak ti nejcitlivější, nejloajálnější a nejzodpovědnější lidé padají nejhlouběji.
A ještě mají pocit, že selhali.

Pojďme tomu dát jasnější tvary.

1. stupeň - Přetížení, ale ještě to „dáváš“

„Jsem v pohodě… jen unavená.“
Známá věta, že?

Jak to poznáš

• Ráno vstaneš, ale už po cestě do práce bys nejradši zase zalezla zpátky.
• Jsi pořád „v běhu“, hlava jede, tělo je v křeči.
• Děláš, co máš – a často i víc. Ale uvnitř se ti nechce do ničeho.
• Vadí ti drobnosti, které jsi dřív přecházela.
• Odpočinek si plánuješ… ale pak si ho stejně nedovolíš.

Věty z praxe:

„V práci jsem rychlá. Ale ne dost rychlá. A hlavně nikdy ne dost dobrá.“
„Mám pocit, že pořád něco doháním – a nikdy nedohoním.“

Co tady opravdu pomáhá (a není to ještě drama)

Tady jsi ve fázi, kdy to ještě můžeš zlomit jemně.

1. Tvrdý STOP mezi prací a životem
Aspoň 1–2 hodiny denně, kdy po práci neřešíš práci.
Žádné e-maily, žádné „ještě rychle dodělám“.

2. Mikropauzy během dne
Každé 2 hodiny:
3–5 minut, kdy se zvedneš, podíváš se z okna, vydechneš.
I tohle má význam.

3. Víc „nedokonalosti“
Zkus si dovolit dělat věci o 20 % míň perfektně.
Svět se nezhroutí. Jen ty nebudeš tolik na dně.

4. Hlídej si, co k sobě pouštíš
Citlivý člověk snese míň hluku, chaosu a dramatu.
Není to slabost, je to nastavení nervového systému.

2. stupeň  - Jedeš, ale jen na nouzový režim

Tady už nežiješ.
Funguješ.

Jak to poznáš

• Často tě bolí hlava, máš migrény, jsi pořád nastydlá.
• Máš pocit, že máš „vatovou hlavu“. Myšlenky se táhnou jak med.
• Dřív jsi plánovala, těšila se, něco chtěla. Teď hlavně přežít pracovní den.
• Po práci nemáš energii ani na věci, které tě dřív nabíjely.
• Víkend už nestačí, aby sis „dobila baterky“.
  

Věty klientů:

„Můj nejčastější pocit v práci? Jako když se topíš a kolem tebe lidi řeší, proč nejsi víc nad věcí.“

„Čekala jsem, že když odejdu z toxickýho open space, uleví se mi hned. Neulevilo se. Moje tělo si asi vzalo dovolenou na vlastní pěst.“

Co tady nefunguje

• Firemní meditační appka.
• Další kurz „time managementu“.
• Zas jen další víkend volna, po kterém tě hodí zpátky do stejné výhně.
  

Tohle už nejsou jemné úpravy kalendáře. Tady je potřeba překopat systém.

Co tady naopak může hodně pomoct

1. Radikálnější hranice v práci

• Přestat automaticky říkat „jasně, udělám“.
• Naučit se: „Teď ne“, „Tohle už není v mých kapacitách“, „Potřebuju více času.“

2. Odpojit „kdo jsem“ od „co podávám za výkon“
Když jsem = můj výkon, pak jakýkoli propad = ohrožení identity.
Tady je čas na velké otázky:
Co mě opravdu definuje? Co ze mě zůstane, když mi vezmou práci?

3. Vědomě vracet do života radost
Ne jako „další úkol“, ale jako živou vzpruhu:
procházky, tvoření, hudba, blízcí lidé, les, ticho.

4. Podpora zvenku
Terapeut, kouč, průvodce.
Někdo, kdo ti připomene, že nejsi „rozbitá“, ale přetížená.

3. stupeň – Shut down. Tělo říká: Dost.

Tady už nejde o to „zvládnout víc“.
Tady už jde o to přežít sebe sama.

„Uvnitř jsem byla jak po zvracení – slabá, bez života…
Vstát z postele byl nadlidský výkon.“

Jak vypadá 3. stupeň v realitě

• Tělo tě zradí. Nemůžeš vstát. Nebo vstaneš – a po deseti minutách máš dost.
• Zapomínáš základní věci. Někdo tě něco zeptá a mozek je prázdný.
• Nedokážeš přečíst odstavec. Nebo ho přečteš a nevíš, co v něm bylo.
• Rozpláčeš se, ani nevíš proč. Nebo naopak necítíš vůbec nic.
• I jednoduchý e-mail je úkol na půl dne.
  
  

Co tady doopravdy pomáhá
1. Zastavit. Opravdu.

Neschopenka. Odchod z práce. Sabatikl.
Ne „ještě to zkusím chvíli vydržet“.
Tělo už jasně říká: „Už jsi vydržela dost.“
2. Dlouhodobý odpočinek
Ne víkend.
Ne „týden dovči“.
Tady se bavíme o týdnech až měsících regenerace.

3. Odborná pomoc

Terapie (často dlouhodobější).
Práce s tělem – dech, somatická práce, jemný pohyb.
Tady už nestačí „víc spát“ nebo „mít koníčka“.
Je potřeba pochopit, jak ses tam dostala.

4. Skutečná změna

Ať už je to:

změna role,
změna prostředí (např. z open space do klidnějšího místa),
úprava úvazku,
úplná změna oboru,
pokud se po zotavení vrátíš do stejného nastavení, tělo si to velmi dobře pamatuje. A ozve se dřív a hlasitěji.

Proč je důležité vědět, ve kterém stupni jsi?

Protože:

Na 1. stupeň fungují malé, každodenní úpravy.
Na 2. stupeň už potřebuješ změnit způsob práce a myšlení.
Na 3. stupeň nefunguje nic menšího než zásadní změny a hluboký odpočinek.

Když organizace nabízí řešení pro 1. stupeň člověku, který je ve 3.,
je to, jako by chtěla znovu zapálit ohořelou sirku jen tím, že jí dá hezčí krabičku.

 
Vyhoření není tvoje selhání
Vyhoření není důkaz, že jsi slabá.
Je to důkaz, že jsi šla přes sebe tak dlouho, až tě tělo muselo zastavit.

Není to konec.
Často je to začátek:

• jiného vztahu k sobě,
• jiného nastavení práce,
• jiného pochopení vlastních limitů a potřeb.
   

  A teď ty: Která sirka jsi dnes?

1. Ta, co hoří jasně, ale už ji to bolí?
2. Ta, co dohořívá a třese se jí plamínek?
3. Nebo ta, ze které jde už jen kouř?
   
   

Pokud chceš, můžeš si to nejdřív přiznat jen sama pro sebe.
A až pak to říct nahlas někomu, komu věříš.

A pokud cítíš, že potřebuješ průvodce, který rozumí jak citlivosti, tak vyhoření – klidně mi napiš.
Nemusíš to celé nést sama.