Proč citlivé ženy vyhoří rychleji (a co s tím)
Tohle téma se mnou bydlí už roky.
Chodí se mnou do obchodu, do přeplněného autobusu
a v některých dnech je v každém mém nádechu i výdechu.
Někdy se mi schová do šuplíku,
někdy mi sedí na klíně.
A někdy mě položí na zem — jen tak, tiše, bez boje.
Ale naučila jsem se jednu věc:
největší citlivost může být i největší silou.
Když ji nezapřeme. Když ji obejmeme.
Proč citlivé ženy vyhoří rychleji
Víš, co je na citlivých ženách nádherné?
Že cítí. Všechno. Naplno.
Jako kdyby měly duši bez ochranné fólie.
Zachytí poryv ve vzduchu, milimetrový posun ve výrazu,
jemný tón, který ostatní ani neslyší.
A víš, co je na tom zároveň trochu nešťastné?
No… že všechno cítí naplno.
Než okolí stihne říct „to bude dobrý“,
my už víme, že se něco změnilo.
A než si kolega všimne, že se v místnosti ochladila atmosféra,
my už máme v hlavě mapu všech emocí,
které se tam stihly vystřídat za poslední tři minuty.
Takže ano — občas nás to semele.
Ne protože bychom byly slabé.
Ale protože jsme otevřené.
A svět umí být hlučný jako staveniště ve tři ráno.
1) Citlivý nervový systém je jako byt nad tramvajovou tratí
Dá se tam žít. Jistě.
Ale taky víš, že si tam nikdy pořádně neodpočineš.
Citlivá žena slyší i šepot myšlenky, kterou ještě nikdo ani nevyslovil.
Skvělé, pokud píšeš poezii.
Méně skvělé, pokud sedíš v open space
a Pepa z vedlejšího stolu žvýká jako traktor na pastvě
a někdo v zasedačce kliká propiskou jako terapii na přežití.
To není přecitlivělost.
To je jen tělo, které má jinak nastavený filtr.
A ten filtr… moc nefiltruje.
2) Hluboké zpracování = hluboká únava
Zatímco jiní den „projíždějí“, my ho prožíváme.
Ve vrstvách.
V barvách, které ostatní nevidí.
Krásné. Magické.
A taky vyčerpávající.
Představ si, že jdeš týden v kuse do kopce.
V žabkách.
Přesně tak někdy vypadá citlivá únava.
3) Nízký práh stimulace: svět je prostě hlučný
Někdo řekne: „Tak je to občas trochu moc.“
Citlivá žena řekne:
„Můj mozek se právě snaží vyskočit z lebky a utéct lesem.“
A nejhorší jsou ty dny, kdy se to sejde všechno najednou:
hluk, změny, požadavky, chaos, lidi…
a ještě o pár lidí víc.
A pak jen sedíš, díváš se do zdi a říkáš si:
„Jestli teď někdo otevře pusu, rozpadnu se na souhvězdí.“
A tělo si řekne:
„Šéfová, už jsem se rozpadlo. Právě teď.“
4) Emoční zodpovědnost: držíš svět, ani nevíš jak
Citlivé ženy často nesou:
- náladu celé místnosti
- napětí mezi kolegy
- nevyřčené věty
- partnerské mikropohledy, a občas i tři rodinné systémy najednou.
A do toho vlastní život, práce, děti, péče.
A ten známý refrén:
„Neblbni, buď v pohodě.“
Jo, jasně.
To je jako říct růži, ať nepíchá.
Nebo moři, ať je úplně klidné, když fouká vítr.
5) Vyhoření přichází tiše
Nejdřív trochu únava.
Pak podrážděnost.
Pak: „Je mi to jedno.“
A nakonec sedíš na posteli,
v ruce studený čaj,
a ptáš se:
„Kdy se to stalo? A proč mám pocit, že kdyby na mě někdo šeptnul, rozsypu se na prach?“
To je ten bod.
Kdy nervový systém šeptá naposledy:
„Dost. Uklízíme. Ty si sedni.“
A co s tím (kromě emigrace do lesa)
Prosím — nic dramatického.
Jen malé, jemné kroky zpátky k sobě.
1) Hranice nejsou rozmar. Jsou moment, kdy tělo řekne: „Dost.“
Hranice není to, co bys ráda.
Hranice je ten okamžik, kdy:
- ti začne bušit srdce,
- stáhne se žaludek,
- hlava hučí,
- máš chuť všem utéct…
A místo dalšího „to nějak vydržím“ si řekneš:
„Moje tělo už to nedává . A já ho beru vážně.“
2) Ticho není luxus. Je to výživa.
Ticho není něco, co ti někdo „dovolí“.
Ticho je to, co si vezmeš zpátky,
protože bez něj nemůžeš být.
3) Rytmus místo multitaskingu
Náš mozek není internet v roce 2025.
Je to spíš Internet Explorer z roku 1998:
„Tento skript přestal odpovídat…“
Rytmus je laskavost.
Rytmus je stabilita.
4) Návrat do těla
Ne jako do fitka.
Spíš jako domů v měkkých teplácích.
Bez cíle, bez stopování výkonu v appce.
Jen tak.
- Tanec, co nevypadá dobře na videu.
- Nádech, který nikdo neocení lajkem.
- Pohyb, který nedává smysl, ale tobě uleví.
Tělo není projekt ke zlepšování.
Tělo je místo, kde se můžeš konečně rozvalit
a říct si:
„Tady jsem v bezpečí.“
5) Podpora
Neznamená to, že jsi slabá.
Znamená to, že žiješ ve světě, který je někdy opravdu hodně hlučný.
A citlivé ženy… se občas potřebují přitulit.
I k sobě.
A jestli si teď říkáš: „No a co jako?“
Možná jen tohle:
Začni tam, kde jsi.
Ne tam, kde bys „měla být“.
A ne tam, kde jsou ostatní.
Stačí jeden maličký krok, jedna mikropauza se svým dechem. Tohle není terapie.
Tohle je návrat domů.
A pokud v tom chceš mít někoho,
kdo ví, jak bolí svět, který je na duši citlivé ženy moc hlasitý…
můžeš mi napsat.
Jemně.
Beze studu.
S tím, co teď neseš.
Závěrem
Citlivá žena nevyhoří proto, že je „moc“.
Ale proto, že příliš dlouho naslouchala světu, který křičel.
A zapomněla si zakrýt uši.
Takže pokud tohle čteš
a někde uvnitř ti to tichounce vibruje…
jen ti chci říct: