Nemůžu mít všechno
Věta, která nás učí netěšit se ze života
Tahle věta se u nás říká tiše.
Někdy nahlas, jindy jen pohledem.
Nemůžeš mít všechno.
Když se ti daří v práci, doma to musí skřípat.
Když je dobře ve vztahu, něco jiného se pokazí.
Jako by štěstí bylo podezřelé.
Jako by bylo slušné si ho dávkovat.
Kde se to v nás bere
Když jsem byla malá, moje maminka před každou důležitou věcí říkala:
„Ono to stejně nevyjde.“
Neříkala to proto, že by byla negativní.
Říkala to proto, že se chránila.
Když jsem se jí ptala proč, odpověděla:
„Radši si to nepřipustím. Když to vyjde, můžu se radovat. A když ne, tolik to nebolí.“
Tehdy mi to přišlo zvláštní.
Dnes už vím, že to byla strategie.
Když se ochrana změní v pravidlo
Problém není v tom, že se chráníme.
Problém je v tom, když z ochrany uděláme životní filozofii.
Najednou se raději netěšíme.
Držíme se zpátky.
A když se něco začne dařit, místo klidu přijde napětí.
Ne proto, že bychom byli nevděční.
Ale proto, že náš vnitřní systém říká:
Pozor. Tohle už známe. Tohle bolí, když se to zlomí.
A tak si hlídáme rovnováhu.
Radost střídáme opatrností.
Úspěch snižujeme, aby nás nepřerostl.
Strach ze štěstí není slabost
Strach ze štěstí nevzniká jen tak.
Vzniká tam, kde bylo zklamání silné nebo opakované.
Tam, kde jsme se naučili, že:
- naděje je risk
- radost se nevyplácí
- očekávání bolí
A tak raději čekáme, kdy se to pokazí.
Protože na to jsme připraveni.
Tohle není slabost.
Tohle je paměť těla.
A teď ta nepohodlná otázka
Co když věta „nemůžu mít všechno“ není pravda,
ale převzaté přesvědčení?
Co když to, že se ti v jedné oblasti daří,
neznamená, že o něco jiného musíš přijít?
Neznamená to, že život bude jednoduchý.
Ale možná to znamená, že nemusíš bolest předbíhat.
Závěr (bez tečky)
V jaké oblasti života si dnes raději držíš odstup…
ne proto, že bys o to nestála,
ale proto, že se bojíš, že bys o to mohla přijít?
Na tuhle otázku se nespěchá.
Stačí si jí všimnout.
Někdy právě tím začíná změna.