Když tě emoce táhnou ke dnu... a ty místo toho uděláš opak.

Ráno vstáváš o hodinu dřív než ostatní, abys se tzv. vyzenovala (protože jsi slyšela, že tak je ráno jako z pohádky). S úsměvem od ucha k uchu a s klidem Dalajlámy budíš své dvě ratolesti.

Zpočátku to i vychází.
V 7:00 máte náskok, všechno běží jako po másle.

V 7:20 už ale záhadně nestíháte.
(Protože dvě princezny strávily 10 minut před zrcadlem a pes si mezitím myslí, že si konečně jdete hrát.)

Kartáčky s pastou létají vzduchem, hřeben se zasekne ve vlasech, hledají se brýle i druhá bota, kterou náš psí kamarád odnesl večer ven (a pršelo, samozřejmě).

Probíhá rychlé rozhodování mezi bundou a vestou.
Nakonec se daří nasednout do auta.

A pak se to ozve:

„Mami... já nemám klíče.“

Vracíte se zpět.
A tvoje nervy začínají bublat jako papiňák.

Už je jasné, že závoře na kolejích se nevyhnete. Čekání 5 až 10 minut jisté.

Chceš řvát.
Všechno v tobě chce řvát.

Ale pak… uděláš něco úplně jiného.

Otočíš výhybku.

Začneš zpívat.

Zoufale. Ironicky.
Zpíváš:
„Závora je dole, no ty vole…“

Ze zadních sedaček se přidává dcera:
„Nestíhám, nestačím, jsem dnes zase bez sváči…“

Já pokračuju:
„Promiňte vážení, je to tady k po…kakání.“

A najednou – smích.
Společný, uvolněný.
Loučíte se s úsměvem, ne s potlačeným vztekem nebo tichým pláčem.

Opačná akce? Co to jako je?

Na článek Why Highly Sensitive People Need the Opposite Action Skill od Jessicy Schrader jsem narazila úplnou náhodou.
Ale rezonoval se mnou víc než všechny rady typu:
„Počítej do deseti.“
„Nadechni se a napiš si afirmaci.“

Je to jednoduché (a zároveň setsakra těžké):

🔁 Když tě emoce táhnou dolů, udělej pravý opak toho, co ti našeptávají.

Když máš chuť zalézt pod deku – vyhledej spojení. Zavolej kamarádce.
Když tě smutek láká k izolaci – pusť si hudbu a tancuj.
Když tě hněv svádí k výbuchu – buď jemná.
Když tě strach nutí stáhnout se – udělej malý krok vpřed.
Ne proto, že bys měla něco přemáhat.
Ale protože to funguje.

Máme jednu super schopnost

Tento článek mi připomněl, jak silné ve skutečnosti jsme.
My mámy. Citlivé, přemýšlivé, zahlcené, unavené.
A přesto pořád znovu vstávající.

Máme totiž výhodu:
Umíme zachytit ten moment, kdy se to láme.
A právě tehdy můžeme zkusit něco jiného.

Nemusíme zpívat (i když to fakt doporučuju 😅).
Ale můžeme si vybrat jinou reakci, než tu, kterou nám servíruje autopilot.

Tím můžeme:

✔ přerušit začarovaný kruh výčitek, zahlcení a viny,
✔ učit děti, že i silné emoce se dají zvládnout jinak,
✔ a konečně jednat jako ta máma, kterou chceme být – ne ta, kterou se stáváme pod tlakem.

Takže… co z toho plyne?

Ne, nemám všechno vyřešené.
Ani teď každé ráno nezpíváme operu.
Ale mám nové tlačítko, na které můžu sáhnout, když se blížím k bodu varu.

🌀 Co mi ta emoce říká, že mám udělat?
🌀 A co bych zkusila opačně?

Někdy je to blbost.
Někdy je to kouzlo.
Ale každopádně – je to moje volba.

A ta je, i ve světě plném dětského křiku, ponožek na lustru a nestíhání, sakra důležitá.

 
A co ty?

👉 Stalo se ti někdy, že jsi otočila výhybku?
👉 Dokážeš si představit, jaký by byl tvůj den, kdybys to zkusila?

Napiš mi. Sdílej.
Možná jednou dáme dohromady album s názvem:

🎵 „Než mi bouchnul papiňák.“