CITLIVKA A RACIONALISTA
Kapitola o dvou lidech, kteří hlídají jinou část reality
Sedíš v kuchyni.
Je večer.
Děti spí. Nebo aspoň mlčí, což je dnes totéž.
On si nalévá víno. Ty vodu.
A někde mezi tím cítíš, že to zase přichází.
Ne hádka.
Spíš ten tichý okamžik, kdy si uvědomíš, že jste každý v jiné místnosti – i když stojíte metr od sebe.
V některých vztazích je tohle skoro pravidelná scéna. Citlivá žena vedle muže, který působí, jako by měl emoce uložené v jiném patře. Občas se tomu dá zasmát. A občas to zabolí přesně v tom místě, kde už se člověk ani nepokouší všechno vysvětlovat.
Citlivka často neví, co se děje.
Ale ví, že se to děje.
- Změna v tónu hlasu.
- Krátká odpověď.
- Zavření dveří trochu jinak než obvykle.
Někdy to poznáš na těle dřív než v hlavě. Jakoby se svět nepatrně posunul. Stáhne se břicho, změní dech, něco v tobě zpozorní. A když to pak opatrně vytáhneš na světlo, přijde odpověď, která dává smysl: že se vlastně nic nestalo.
A v jeho realitě se opravdu nic nestalo.
Racionalista pracuje s tím, co má začátek, prostředek a jasný konec.
Citlivka pracuje s tím, co se teprve rodí, vibruje a ještě nemá slova.
Ten rozdíl je vidět i v úplných maličkostech.
Třeba ráno u řeky. Z hladiny se zvedá pára, svět je měkký, tichý, skoro slavnostní. Řekneš nahlas, že je to nádhera, že to má v sobě něco mystického. A vedle tebe zazní klidné, suché konstatování, že prostě nefouká vítr.
Je to tak přesné, až je to směšné.
Ona vidí obraz.
On vidí příčinu.
A ani jedno není špatně.
Slovo „emoční pařez“ se v takových chvílích nabízí samo. Ale je zavádějící.
Racionalista necítí míň.
Jen to nemá potřebu rozebírat emocemi.
Z dálky to může vypadat jako chlad. Zblízka je to někdy stabilita. Něco pevného, o co se dá opřít, když se v tobě všechno rozkmitá. A zvláštní paradox: být s někým stejně citlivým jako ty může být občas víc než útěcha. Může to být bouře ve dvou tělech.
Citlivka reguluje hloubku.
Racionalista reguluje stabilitu.
Každý jinak.
Každý potřebně.

Drhnout to začne ve chvíli, kdy se tyhle dva světy minou v překladu.
Když ona potřebuje slyšet: vidím tě, chápu tě –
a on v tom zaslechne: děláš to špatně.
Když on nabídne řešení –
a ona potřebuje obejmout.
Někdy stačí jedna věta, aby se večer nerozpadl. Že teď nejde o radu. Že nejde o opravu. Že jde jen o to, aby tu chvíli někdo unesl s ní. Aby zaznělo prosté: to musí být těžký.
A občas se stane malý zázrak každodennosti. Druhý člověk to dokáže říct. I když tomu nerozumí. I když nevidí důvod. Prostě tam zůstane.
Jung by se na to možná usmál a řekl by, že nejde o konflikt. Že jde o setkání dvou funkcí vědomí.
Jedna hlídá vztahy, nálady a podprahové signály.
Druhá hlídá realitu, bezpečí a funkčnost světa.
Nejsou proti sobě.
Jen stojí na jiném místě místnosti.

A ve chvíli, kdy si to přestanou vykládat jako útok, začne se dít něco hezkého.
Ne tak, že by se citlivka stala „méně citlivou“.
Ani tak, že by racionalista zázračně zjemněl.
Spíš se objeví důvěra.
Že když řekneš, že máš divný pocit, nejede se po faktech. Nehledají se důkazy. Nevede se výslech. Prostě se změní trasa. A tobě se v těle rozlije úleva, protože víš, že tentokrát nemusíš nic překládat do jazyka argumentů.
Tady se potkává hloubka a rozum.
Ne v boji.
Ale v důvěře.
Citlivka a racionalista nejsou chyba v systému.
Jsou dva strážci reality.
Jeden hlídá, aby svět dával smysl.
Druhý, aby neztratil duši.
A pokud máš někdy pocit, že jsi „moc“,
nebo že on je „málo“,
možná jen mluvíte každý jiným jazykem.
Tenhle text není návod, jak ho změnit.
Je to pozvání, jak neztratit sebe.

A jestli při čtení cítíš, že v tom nejsi úplně sama, ale zároveň už nechceš všechno nosit jen v sobě, možná nastal čas to říct nahlas. V bezpečí. Bez hodnocení. Bez snahy tě opravovat.
Koučování pro mě není o tom stát nad tebou a říkat, co bys měla dělat.
Je to prostor, kde můžeš mluvit svým jazykem. Kde se nemusíš zmenšovat ani vysvětlovat, proč cítíš tak, jak cítíš. Kde se spolu díváme na vztahy, hranice a únavu bez nálepek a bez studu.
Pokud tě to volá, ozvi se.
Ne proto, že bys byla rozbitá.
Ale proto, že už nechceš být sama na všechno, co cítíš.