STOP IDIOT COMPASSION
Aneb když se láska přestrojí za poslušnost a začne nás pomalu požírat
Existuje druh „lásky“, která vypadá něžně, skoro svatě.
Je měkká. Odpouštějící. Tichá.
Je to láska, která radši ztichne, jen aby měli ostatní klid.
Buddhisté tomu říkají idiot compassion – hloupý soucit.
Já tomu říkám:
láska bez odvahy.
Láska, která se bojí ukázat hranici.
Když láska mlčí tam, kde by měla říct: „tady už ne“.
Láska bez hranic není láska. Je to unavená snaha přežít.
Láska bez hranic je jako voda bez břehu.
Všechno vezme. Všechno obejme.
Ale nakonec se rozlije do všech stran
a ztratí sama sebe.
Psychologie o tom mluví suše – říká, že hranice chrání naši psychiku, energii i nervový systém.
Ale ženy často cítí něco víc:
Hranice chrání naši duši před rozpadem.
Bez hranic:
se stáváme tichými nosiči práce a bolesti,
začneme žít v cizích životech,
ztratíme rytmus, tělo, intuici,
scvrkneme se do role místo toho, abychom byly samy sebou.
Nejhorší je, že tomu často říkáme láska.
Protože nás to tak naučili.
„Buď hodná.“
„Nebuď moc.“
„Neodmlouvej.“
A tak jsme si spletly lásku s poslušností.
Hloupý soucit: když láska neumí říct DOST
Hloupý soucit je jako měkká deka hozená přes požár.
Chce pomoct.
Ale jen dusí vzduch a plameny se šíří dál.
Tak vypadá v praxi:
omlouváme někoho, kdo nám ubližuje,
děláme všechno samy, „aby byl klid“,
vyčerpáme se v touze být „dobré“,
necháme si znovu a znovu překračovat svoje tělo, čas, prostor i hranice,
zaměníme péči o druhé za opuštění sebe.
Není to laskavost.
Je to strach převlečený za jemnost.
Duše bez hranic se pomalu mění ve stín.
Možná ten pocit dobře znáš – žiješ, ale nežiješ.
Funguješ. Vydržíš.
Ale někde uvnitř se vytrácíš.
A pak jsou tu děti… a rodiče, kteří se bojí říct NE
Tady se příběh mění.
Tady je vidět, že láska někdy bolí právě tehdy, když je pravdivá.
👉 Příběh Honzíka
(Příběh je inspirovaný veřejně sdíleným textem Mariny Šimanové na FB stránce Pohodová rodina). „Nadané dítě může být pro pedagoga i rodiče stejně těžkým oříškem…“
Honzík je malá kometa.
Chytrý, zvídavý, rychlý.
A taky dítě, které dokáže během pár minut otočit třídu vzhůru nohama.
Doma je hvězda.
Všechno smí.
Nic moc nemusí.
Tatínek obdivuje jeho „sílu a energii“.
Maminka většinu věcí udělá radši sama, aby ho nezatěžovala a nemusela s ním bojovat.
Hranice?
Spíš se jim vyhýbají, aby se nemuseli dívat na jeho vztek a odpor.
A pak přijde škola.
Kolektiv. Pravidla. Struktura.
Jiný vesmír.
Učitelka je vyčerpaná ještě před podzimními prázdninami.
Honzík fascinující i vyčerpávající zároveň.
Ve speciálně pedagogickém vyšetření se ukáže jednoduchá pravda:
Honzík není „zlobivé dítě“ ani „rozmazlený spratek od přírody“.
Honzík je dítě bez rámu.
Dítě, které skoro nikdy nemuselo čekat.
Které nezná frustraci, jen okamžité uspokojení.
Které není zvyklé ohýbat se podle potřeb druhých, protože doma se vždycky ohnuli ti druzí.
Láska bez hranic ho nechala růst divoce.
Ale ne dozrát.
A tak dostali doma jednoduchý plán:
pravidelnou „desetiminutovku“ na učení,
drobné povinnosti,
jasné rituály,
důslednost,
laskavé, ale pevné „teď ještě ne“ a „tohle je potřeba dodělat“.
Ne proto, aby ho zlomili.
Ale aby jeho sílu usměrnili.
Honzík se začal měnit.
Doma byl klidnější, spolupracoval víc, než by kdo čekal.
Ale ve škole to pořád drhlo – protože kolektiv je něco jiného než chápavá máma.
Teprve ve chvíli, kdy se přidali pedagogové a asistenti, kdy všichni začali hrát stejnou hru – jasné, laskavé, důsledné hranice – se Honzíkova energie začala měnit ve skutečný potenciál.
Ne v chaos, ale v sílu.
Jeho temperament, chuť vyniknout ani energie nezmizely.
Jen se naučil vnímat i ostatní, dělat i nudné věci, počkat, přizpůsobit se.
Hranice z něj neudělaly „hodné, tiché dítě“.
Hranice mu daly šanci uspět – ve škole i mezi lidmi.
Kdy se hranice mění v sobectví – a kdy jsou naopak posvátné
Je fér říct i druhou stranu.
Ano, část teologů a duchovních autorů upozorňuje, že slovo „hranice“ někdy jen elegantně zakrývá:
pohodlný útěk,
neochotu nést zodpovědnost,
nechuť pouštět si někoho blíž,
„já a moje potřeby“ nad všechno ostatní.
Když hranice slouží hlavně k tomu, abych nikoho nemusela pouštět k sobě,
už to nejsou hranice.
Je to jen vymazlený název pro betonovou zeď.
Ale hranice s láskou dělají něco jiného.
Učí vztah dýchat.
Říkají:
„Tady je moje pravda a už ji nechci schovávat.“
„Mám tě ráda, a zároveň potřebuju, aby se změnil způsob, jak se ke mně chováme.“
„Neodcházím. Jen už nezůstanu za cenu vlastního zmizení.“
To není tvrdost.
To je odvaha stát si za sebou.
Když láska mlčí tam, kde by měla říct „tady už ne“,
přestává být láskou a stává se pomalým opouštěním sebe.
Jak poznáš, že tvoje hranice jsou nastavené s láskou
Můžeš si položit pár otázek:
- Cítím po vyslovení hranice úlevu, i když je mi třeba do pláče?
- Mluvím o hranici proto, abych chránila vztah – nebo abych se vyhnula nepohodlí?
- Vysvětluju druhému, co je pro mě důležité, nebo jen mávnu rukou a „potrestám“ ho mlčením?
- Jsem ochotná u hranice zůstat, i když druhý není nadšený?
Hranice s láskou nevypadají jako dramatické scény.
Často vypadají úplně obyčejně:
„Dnes už nemůžu, jsem unavená.“
„Takhle se mnou, prosím, nemluv.“
„Tohle je pro mě za hranou, pojďme hledat jiné řešení.“
„Mám tě ráda, ale tuhle zodpovědnost ti nemůžu vzít.“
Jsou tiché.
Ale mění všechno.
Pointa
Možná jsi celý život věřila, že milovat znamená vydržet všechno.
Být hodná. Nezlobit. Neodcházet.
Vydržet ještě trochu.
A ještě.
A ještě.
Jenže:
Láska bez hranic se snadno změní v bolest,
hranice bez lásky se snadno změní v chlad.
Ale hranice s láskou – ty mají sílu léčit.
Vlčí ženy minulosti věděly, že je rozdíl mezi péčí a sebepopřením.
Vyznaly se v tom, kde končí oběť a začíná zrada sebe samotné.
A přesně tam vede tvoje nová věta:
„Tady už ne.“
Ne ve smyslu: „Tady končíš ty.“
Ale:
„Tady končím být někým, kdo vůbec nejsem – a začínám být sebou.“